Kudy vedou naše cestičky za básněmi, které si zvláště zamilujeme? Pro mě je hodně textů propojeno se zcela určitými místy, kde je čtu, se zcela konkrétními situacemi, do nichž se mi ten či onen verš promítl.
Skácelova báseň Kotlářská 35a byla asi před třemi léty předmětem analýzy v jednom skoro utajeném semináři s vysokoškolskými studenty. S velkým zájmem jsem si vyslechl perfektní fundované rozbory, které precizně ukrajovaly verš za veršem a lingvisticky spolehlivě budovaly závratné abstrakce. Najednou jsem si uvědomil, jak mladý člověk nemůže pochopit první verš Skácelovy básně, ono a náhle jsme tu navěky. Mládí ještě nezná tenhle verdikt času, kdy je člověk vržen do takovéto všednodenní polohy své existence, kdy se jisté věci stávají už trvalými, příliš určujícími další běh života. Udělal jsem proto svou vlastní interpretaci téhle čisté básně a pak jsem si ji i napsal. Jednou jsem se Janu Skácelovi o tom zmínil. Básník se nikdy ničím neholedbal, ale o Kotlářské 35a mi při sklenkách červeného vína řekl, že je to dobrá básnička. Jen si posteskl, že tím udáním své adresy připoutal jaksi víc pozornost ke své fyzické existenci a že ho pak každý snadno našel. Chtěl jsem příležitostně Jana Skácela poprosit, aby ke genezi toho textu napsal pár slov, ale smrt byla rychlejší než já.
S Oldřichem Mikuláškem jsem čas od času mluvíval, jeho Druhé obrázky se mi však dostaly do rukou, kdy už nebylo možno s básníkem o nich promluvit. Tu fascinující knížku jsem si vzal na cestu do Olomouce, abych si ji v pauzách jakéhosi soustředění kolem jakéhosi výzkumu jen tak pro potěšení četl. Pozdní večer jsem pak trávil ve svém vysoko položeném pokoji hotelu Flora. V hlubokém křesle a s krásným intimním osvětlením jsem otevřel Druhé obrázky a jejich čtení jsem zapíjel lahodnou minerální vodou (tím vínem hlubin země, jak bych asi řekl, kdybych psal verše). Občas jsem se díval z okna, protože svítil měsíc (zda měl blízko k úplňku, či byl skutečně "ouplnou" máchovskou lunou, už přesně nevím), občas projížděl dole motoráček někam na sever či odtamtud, doléhala ke mě naráz celá Morava, vnímal jsem tím měsíčním pohledem celý její prostor. A pak jsem otevřel v Mikuláškově knížce oddíl TICHA, který mě strhl váhou skutečnosti i hudbou verše. Bylo mi jaksi úzko i slastně z té krásy. Velké bylo, jak tu po Měsíční sonátě zazněla hned ona "antisonáta" Poslední noci, pak Blízkosti s naléhavou přítomností Pálavy, pak silné básně Úzkost, Tehda, Páva, Noc na Vysočině, Duše, Nic moc - věděl jsem, že se právě do těchto básní musím na čas "odstěhovat" a plně si je dál prožívat v tichém soustředění. Nakonec jsem se nejvíc zaposlouchal do Měsíční sonáty a užasl jsem, do jak veliké hlubiny sahá. To, co jsem už citem věděl z prvních čtení, mi analýzou najednou vyvstalo v naprosto přesném obryse.
S poezií Ludvíka Kundery i se samotným básníkem se přátelím už mnoho let. Nadchl mě i jeho Hruden (už jen tím slovansko-surreálným titulem). Jsou tu básně abstraktní i "krajinně" konkrétní, básník nás vede jako velekněz imaginace i jako pokorný vyznavač kunštátské krajiny. Že jsem se nakonec rozhodl pro interpretaci básně Zrovna přijíždějí ale už odjíždějí, bylo také hodně z osobního důvodu. Potřeboval jsem vždycky, abych si Kunštát začlenil co nejvíc do své vlastní "soukromé" historie, sahal jsem po všem, co mě mohlo s Kunštátem sbližovat. A najednou mi sem Kundera poslal samotného Máchu, kterého tu od toho okamžiku v duchu stále potkávám, jak se dívá do Vysočiny italskýma i bezdězskýma očima (sám jsem se díval na Bezděz ze svého rodného Podřipska v jasných podzimních dnech). A to jsem ještě netušil, že mi Ludvík Kundera ve své autointerpretaci, kterou na mou prosbu napsal po přečtení mého textu, sdělí to velké tajemství básně, že v ní prolnul svůj nynější kunštátský prostor a čas s dávným litoměřickým prostorem i časem, a to svým i máchovským.
Umění velké básně - jak se ukazuje - není virtuozitou, není vymyšleností, alespoň ne v prvé řadě. Roste v plném slova smyslu ze života. A naší vnímavostí a touhou zase do života vrůstá.
Umění básně, 1990
Žádné komentáře:
Okomentovat