Máš rád děti, Alojošo?
Mám.
A všiml sis kolik lidí si libuje právě v trýznění dětí? Povím ti o jednom otci a matce. Ctihodní, vzdělaní lidé, vysoce společensky postavení, ale začali nenávidět svoji pětiletou holčičiku. Byli ji. A mrskali. A kopali. A sami nevěděli proč. Po celém těle byla samá modřina. Pak na to šli ještě rafinovaněji. V zimě za mrazu ji na celou noc zamykali na záchod, protože si prý v noci neříkala, že chce na nočník. Také jí celý obličej pomazávali výkaly. A nutili ji, aby výkaly jedla. A tak to šlo pořád dál, až holčičku utýrali k smrti. A já se ptám, proč je ta nesmyslná hanebnost dovolena? Protože by jinak člověk nepoznal dobro a zlo? Jestli musí kvůli království nebeskému trpět všichni, proč mají trpět taky děti?
Proč mě zkoušíš?
Protože nemůžu pochopit, proč je svět takový, jaký je. Vím jenom, že utpení existuje, ale viníci nejsou, protože všem bude odpuštěno. Ale proč mají trpět děti? Chápu, jak to otřese celým vesmírem, až se v soudný den na zemi i na nebi všechno spojí a zvolá, spravedelivý jsi bože, a holčička si umyje svou špinavou tvář a odpustí svým rodičům, kteří ji utýrali k smrti. Ale to já právě nechci. Nesmí jim odpustit. Proto se království nebeského zříkám. Ne, že bych neuznával boha, Aljošo. Jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.
Ivane, s tím se ale nedá žít.
Je síla, která všechno překoná.
Jaká síla?
Síla karamazovské nízkosti.
To, že je všechno dovoleno?
Je a bude, toho se nikdy nezřeknu a právě proto se ty zřekně mě.
F. M. Dostojevský, Evald Schorm, Lukáš Hlavica, Petr Zelenka. Karamazovi.
