Mikuláš byl...

starší než hřích a brada už mu nemohla víc zbělet. Chtěl už jen zemřít.
Trpasličí obyvatelé těch arktických jeskyní nemluvili jeho řečí, domlouvali se svým rodným štěbetavým jazykem a provozovali nepochopitelné rituály, tedy pokud zrovna nepracovali ve svých továrnách.
Jedenkrát za rok ho přinutili, třebas vzlykal a vzpíral se, aby se vydal do Nekonečné noci. Během toho putování musel postát u postýlky jednoho každého dítěte na světě a nechat mu na nočním stolku jeden z neviditelných dárků od trpaslíků. Děti spaly, zamrzlé do času.
Mikuláš záviděl Prométheovi i Lokimu, Sisyfovi a Jidáši. Ten jeho trest byl tvrdší.
Hou.
Hou.
Hou.

GAIMAN, Neil: Kouř a zrcadla

z autorské tvorby

a dál...,
povězte mi, co bude dál,

až zežloutne bílý nátěr,
až dokouříme podruhé tu samou cigaretu,
až displeje našich mobilů zapomenou, že ukazovali i kladné hodnoty,
až počtvrté přečteme noviny od začátku do konce včetně mailových adres redaktorů,
až po nás ve všech hospodách budou chtít zaplatit ještě přede dveřmi,
až zapomeneme vlastní jméno a nepoznáme obličej v zrcadle,

co bude dál?

Konec?

Ne, na konce je přece vždycky času dost.

03032004,
úprava dnes

Vladimír Holan - Ptala se tě

Ptala se tě mladá dívka: Co je poézie?
Chtěl jsi jí říci: Také to, že jsi, ach ano, že jsi
a že ve strachu a úžasu, které je svědectvím zázraku,
bolestně žárlím na plnost tvé krásy,
a že tě nesmím líbat a že s tebou nesmím spát,
a že nic nemám, a že ten, kdo nemá, co by daroval,
musí zpívat…

Ale neřekl jsi jí to, mlčel jsi
a ona ten zpěv neslyšela…

http://alexa.bigbloger.lidovky.cz/c/60929/O-recitaci-poezie.html