svět zvířat

úryvek z análů "nové" strany, SMPvZ

Situace toho roku byla pro facelift tradičních a pro vznik nových stran mimořádně příznivá: Věci veřejné angažovali Radka Johna, Mach s Kurasem založili Svobodné (SSO), Havlík v konkurzech hledal superpolitiky pro Občany.cz, Kalousek po vzoru KSČ 1921 vyvedl několik lidovců, odesáků a nezávislých s knížetem Schwarzenbergem do partaje tradici, odpovědnosti a prosperitě zaslíbené, Bobošíková zvolila za svou Suverenitu, Zeman se Šloufem SPO, Paroubek vystřídal Melčáka Šlégrem, Václav Havel silou své pomenší postavy a velké osobnosti (přesný opak druhého Václava, kterého dal české politice listopad 89) podpořil Bursíkovi, a pak Liškovi Zelené, mediální mecenáš Soukup zase DSZ a mezi explozemi stále nových a nových se na trase mezi Nymburkem a Brnem pedlující Martin Rakušan rozhodl otevřít okno do světa již tři léta existujícímu politickému projektu, a proto 10 minut za Přibyslaví skutečně otevřel okno a do úterní tmy zavřval:

"Co je mi do Vás, volové?
Já volím Pokrok!"

a tak spontálně tři minuty před Zručí nad Sázavou
oficiálně obnovil Stranu mírného pokroku v mezích zákona,
a Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona
začali psát svou novou kapitolu.

svět zvířat

"Začnou-li romantické duše počítat, je z poezie pokrok!"

výkřik z neuskutečněné ustanovující schůze
Strany mírného pokroku v mezích nymburských vyhlášek

svět zvířat

umučení svatého Václava (Klause)

"Děkuji za pozvání na Vaše zasedání. Do Vašeho jednání nehodlám nijak explicitně zasahovat, a proto budu velmi stručný. Něco zásadního však říci musím, něco, kvůli čemu jsem se po delším zvažování nakonec rozhodl pozvání na Vaše zasedání přijmout.

Již delší dobu je pro mne nemalým problémem identifikovat se s celou řadou postojů, které česká společnost, nebo přesněji řečeno, její politická reprezentace, zastává. Když říkám delší dobu, nemyslím tím necelé poslední tři týdny, tedy od onoho - pro celou Evropu - tak katastrofálního výsledku irského referenda.

Nakolik si současné směřování České republiky přejí či nepřejí její občané a nakolik to pro Českou republiku ve středním a dlouhém období bude dobré nebo špatné, hodnotit nechci a nebudu. To mně nepřísluší. Tomu se – předpokládám – bude věnovat Váše zasedání.

Jedno ale vím zcela jistě: tato politika není tou, se kterou jsem byl zvolen do čela naší země a se kterou jsem dlouhá léta naši zemi vedl.

Abych probíhající přeměně České republiky ze suverénního demokratického státu ve vazala bruselských úředníků a nesvéprávného politického trpaslíka nestál v cestě, rozhodl jsem se poděkovat Vám za funkci prezidenta České republiky a této funkce se dnes, na tomto místě, definitivně vzdát. Bylo to v posledním období přítěží pro Vás, ale – musím se přiznat – i pro mne. Považuji to vůči občanům České republiky i Vám za gesto vstřícné. Neberte, prosím, toto mé rozhodnutí jako projev nevraživosti či nekonstruktivnosti.

Dobře vím, že někteří z Vás výrazně přispěli k mému zvolení prezidentem republiky. Stejně tak dobře víte Vy, že já se nezměním a že se i nadále budu řídit myšlenkami, které ode mne již dlouho znáte, myšlenkami, které jsem se snažil do české společnosti přinášet a jimž jsem se, i díky mnohým z Vás, naučil.

Přeji Vašemu jednání úspěch, ale domnívám se, že to vyžaduje udělat něco zásadního. Je jen na Vás, abyste si dobře zvolili další cestu tak, aby to bylo ku prospěchu nejen České republice, ale i Evropské unii.

Dovolte mi, abych z tohoto místa naposledy řekl: děkuji Vám za pozornost."

Prezident Václav Klaus
Senát Parlamentu České republiky, Praha, 22. října 2009

páteční chvilka poezie

Miluju když sníš o cestě na pláž Thajskou
Miluju když víš, že fakt nemám rád rajskou

Leoš Mareš: Miluju

via Alžběta Rákosová

středeční (skoro čtvrteční) chvilka poezie

Růže k lásce schůdeček, s úctou Béda Hudeček.

poznámky ze školních lavic

tentokrát z přípravy na Alternativní didaktické interpretace uměleckých textů pro středoškoláky:

obora

inspirováno básní Obora Jáchyma Topola ze sbírky
Miluji tě k zbláznění

Stále tytéž remízky, houštiny a podrost, stále tytéž laně... A brzy z hlavy jedenácté paroží, a po něm dvanácté, třinácté? Jak dlouho ještě?

Majestátní obora letohrádku Hvězda je oplocena ze všech stran, pouť na sever, východ, jih i západ skončí vždy stejně... Zdí. Když jsem byl kolouch, slýchával jsem o světě venku plném vzrostlých stromů, nekonečných luhů, hájů, slýchával jsem o laních krásnějších než první jarní svítání po třeskuté zimě, kdy zemřela matka. Tam venku za tou zdí je svět. Nesčetněkrát poraněný při útěku, stále myslím na útěk. A když už se to daří, když kůží prostupuje zimniční pot, dech se zadrhává a louže roste v Rudé moře, přijde pán v kamizolce a místo snítky nese lékárnu. Jenže kde vzít sílu na poslední kop? Kde vzít sílu na přeskok?

Tak i jinak přemítá jelen uprostřed srpna v oboře letohrádku Hvězda a kolem Praha staví monstra ze skla, oceli a panelů.

Tak i jinak se cítí člověk v Praze osmdesátých let, který miluje k zbláznění.

Zdeněk Kožmín - Epilog

re: Vladimír Holan - Ptala se tě (úterý, 9. prosinec 2008)

Kudy vedou naše cestičky za básněmi, které si zvláště zamilujeme? Pro mě je hodně textů propojeno se zcela určitými místy, kde je čtu, se zcela konkrétními situacemi, do nichž se mi ten či onen verš promítl.

Skácelova báseň Kotlářská 35a byla asi před třemi léty předmětem analýzy v jednom skoro utajeném semináři s vysokoškolskými studenty. S velkým zájmem jsem si vyslechl perfektní fundované rozbory, které precizně ukrajovaly verš za veršem a lingvisticky spolehlivě budovaly závratné abstrakce. Najednou jsem si uvědomil, jak mladý člověk nemůže pochopit první verš Skácelovy básně, ono a náhle jsme tu navěky. Mládí ještě nezná tenhle verdikt času, kdy je člověk vržen do takovéto všednodenní polohy své existence, kdy se jisté věci stávají už trvalými, příliš určujícími další běh života. Udělal jsem proto svou vlastní interpretaci téhle čisté básně a pak jsem si ji i napsal. Jednou jsem se Janu Skácelovi o tom zmínil. Básník se nikdy ničím neholedbal, ale o Kotlářské 35a mi při sklenkách červeného vína řekl, že je to dobrá básnička. Jen si posteskl, že tím udáním své adresy připoutal jaksi víc pozornost ke své fyzické existenci a že ho pak každý snadno našel. Chtěl jsem příležitostně Jana Skácela poprosit, aby ke genezi toho textu napsal pár slov, ale smrt byla rychlejší než já.

S Oldřichem Mikuláškem jsem čas od času mluvíval, jeho Druhé obrázky se mi však dostaly do rukou, kdy už nebylo možno s básníkem o nich promluvit. Tu fascinující knížku jsem si vzal na cestu do Olomouce, abych si ji v pauzách jakéhosi soustředění kolem jakéhosi výzkumu jen tak pro potěšení četl. Pozdní večer jsem pak trávil ve svém vysoko položeném pokoji hotelu Flora. V hlubokém křesle a s krásným intimním osvětlením jsem otevřel Druhé obrázky a jejich čtení jsem zapíjel lahodnou minerální vodou (tím vínem hlubin země, jak bych asi řekl, kdybych psal verše). Občas jsem se díval z okna, protože svítil měsíc (zda měl blízko k úplňku, či byl skutečně "ouplnou" máchovskou lunou, už přesně nevím), občas projížděl dole motoráček někam na sever či odtamtud, doléhala ke mě naráz celá Morava, vnímal jsem tím měsíčním pohledem celý její prostor. A pak jsem otevřel v Mikuláškově knížce oddíl TICHA, který mě strhl váhou skutečnosti i hudbou verše. Bylo mi jaksi úzko i slastně z té krásy. Velké bylo, jak tu po Měsíční sonátě zazněla hned ona "antisonáta" Poslední noci, pak Blízkosti s naléhavou přítomností Pálavy, pak silné básně Úzkost, Tehda, Páva, Noc na Vysočině, Duše, Nic moc - věděl jsem, že se právě do těchto básní musím na čas "odstěhovat" a plně si je dál prožívat v tichém soustředění. Nakonec jsem se nejvíc zaposlouchal do Měsíční sonáty a užasl jsem, do jak veliké hlubiny sahá. To, co jsem už citem věděl z prvních čtení, mi analýzou najednou vyvstalo v naprosto přesném obryse.

S poezií Ludvíka Kundery i se samotným básníkem se přátelím už mnoho let. Nadchl mě i jeho Hruden (už jen tím slovansko-surreálným titulem). Jsou tu básně abstraktní i "krajinně" konkrétní, básník nás vede jako velekněz imaginace i jako pokorný vyznavač kunštátské krajiny. Že jsem se nakonec rozhodl pro interpretaci básně Zrovna přijíždějí ale už odjíždějí, bylo také hodně z osobního důvodu. Potřeboval jsem vždycky, abych si Kunštát začlenil co nejvíc do své vlastní "soukromé" historie, sahal jsem po všem, co mě mohlo s Kunštátem sbližovat. A najednou mi sem Kundera poslal samotného Máchu, kterého tu od toho okamžiku v duchu stále potkávám, jak se dívá do Vysočiny italskýma i bezdězskýma očima (sám jsem se díval na Bezděz ze svého rodného Podřipska v jasných podzimních dnech). A to jsem ještě netušil, že mi Ludvík Kundera ve své autointerpretaci, kterou na mou prosbu napsal po přečtení mého textu, sdělí to velké tajemství básně, že v ní prolnul svůj nynější kunštátský prostor a čas s dávným litoměřickým prostorem i časem, a to svým i máchovským.

Umění velké básně - jak se ukazuje - není virtuozitou, není vymyšleností, alespoň ne v prvé řadě. Roste v plném slova smyslu ze života. A naší vnímavostí a touhou zase do života vrůstá.

Umění básně, 1990

Ludvík Kundera- Zrovna přijíždějí ale už odjíždějí

Zrovna přijíždějí
komedianti s kolotoči
Kohouti bez přestání kokrhají
Je plno pápěří ve vzduchu

Zrovna se do týla stěhují
všechny jarní neurózy
za břeskného doprovodu
explodujících pupenců
Zrovna zakotvují maringotky
vertikálně vztyčené labutě
ty stěhovavé ptáky

Jak naše neurózy
Ale už odjíždějí

Labutě v úhledném dvojstupu
zobáky k nebesům
balancují na špičce ocasů
kov a kov hodně papíru
a jámy jamky důlky

Zatímco trnka pláče bělostně
bílé slzy

Komedianti už odvlékají kolotoče
i naše jarní neurózy

V tom z opačného směru
vstupuje na rynk jak do ringu
K. H. Mácha
s uzlíkem a s rudě podšitým pláštěm
cinkaje ostruhama

Hruden, 1985

Oldřich Mikulášek - Měsíční sonáta

Voda. Čistá voda.

Nic nehýbá se
krom rákosí.

Jakési násosky
čirého vzduchu,
kterými rybník dýchá.

Měsíc se luně oddá.
Slza třesoucí se v kráse
řas a žalu - skanout nepospíchá.
A třpyt nářku nepopřává sluchu.

Druhé obrázky, 1986

Jan Skácel - Kotlářská 35a

A náhle jsme tu navěky
a tady je náš svět
otázka okna do dvora
a okna do ulice odpověď

A jsou tu věci které po nás
nebudou patřit nikomu
u dveří v síni na hřebíku
kroužek a klíče od bytu

A je tu skříň a v skříni tvoje šaty
jsi malinká když visíš na věšáku
za noci je tu naše tma
sypká jak slepá zrnka máku

A potom jsou tu počítadla
jsou v každém koutě měří čas
vteřiny měsíce a roky
jak pozpátku jdou kolem nás

Posléze je tu ještě něco
a povědět to nesmíme
potichu jsme to zapomněli
hlasitě o tom mlčíme

Odlévání do ztraceného vosku, 1984