poznámky ze školních lavic

tentokrát z přípravy na Alternativní didaktické interpretace uměleckých textů pro středoškoláky:

obora

inspirováno básní Obora Jáchyma Topola ze sbírky
Miluji tě k zbláznění

Stále tytéž remízky, houštiny a podrost, stále tytéž laně... A brzy z hlavy jedenácté paroží, a po něm dvanácté, třinácté? Jak dlouho ještě?

Majestátní obora letohrádku Hvězda je oplocena ze všech stran, pouť na sever, východ, jih i západ skončí vždy stejně... Zdí. Když jsem byl kolouch, slýchával jsem o světě venku plném vzrostlých stromů, nekonečných luhů, hájů, slýchával jsem o laních krásnějších než první jarní svítání po třeskuté zimě, kdy zemřela matka. Tam venku za tou zdí je svět. Nesčetněkrát poraněný při útěku, stále myslím na útěk. A když už se to daří, když kůží prostupuje zimniční pot, dech se zadrhává a louže roste v Rudé moře, přijde pán v kamizolce a místo snítky nese lékárnu. Jenže kde vzít sílu na poslední kop? Kde vzít sílu na přeskok?

Tak i jinak přemítá jelen uprostřed srpna v oboře letohrádku Hvězda a kolem Praha staví monstra ze skla, oceli a panelů.

Tak i jinak se cítí člověk v Praze osmdesátých let, který miluje k zbláznění.